Vzpomínáme již 637 roků trvání obce podle dochované listiny, dané na hradě Ronovském roku 1365.

Kdykoliv si vzpomenu na malou vesnici, ukrytou v lesích Moravského krasu, která také přijala jméno lesního stromu, Habrůvku - vždy se mi vybaví název knihy R. Rollanda: Dobrý člověk ještě žije.

Není tu sice jiskřivého vína, které přinášelo ulehčení i radosti francouzským venkovanům v jejich životě, ale je tu něco zcela jiného.

Voní tu lesy, je tu ticho lesních pěšin a palouků, krása bělostných skal v Josefovském údolí, jsou tu díry, jeskyně, které tolik lákaly svou romantikou žáky školy, v níž jsem prožil, okupaci a první roky našeho svobodného státu. Je tu nádherná barevnost lesů v podzimních dnech, na kterou je možno se dívat do nekonečna ze Stání, jsou tu jiskřivé zimní dny, letní čas, naplněný pilnou prací v kamenitých políčkách a mezi lesními velikány, jsou tu kouzelné dny probouzejícího se jara.

A hlavně dobří lidé tu žijí.

Ze vzpomínek řídícího učitele Bohuslava Jagoše, který působil na škole v Habrůvce v letech 1939 - 1948.